S Peťou jsme se poznali už před… radši to nebudu počítat, protože čím jsem starší, tím to bolí víc (tuhle větu psalo moje ego). Důležité je, že mě už na vysoké ve Zlíně zaujal svojí tvorbou i povahou. Asi nikdy jsem nepotkal upřímnějšího, přátelštějšího a zároveň skromnějšího profesionála a umělce.
Dohromady jsme spolu nestrávili zase tolik času, ale vždycky, když se potkáme, umí člověka nabít takovou až divně příjemnou energií. Možná bych se měl zamyslet, jestli čarodějové fakt neexistují, protože Peťa každého zaručeně okouzlí dobrou náladou…no, to asi ne, zato s foťákem umí kouzlit 100%!
Tenhle rozhovor je o jeho cestě za nabušeným portfoliem, které tvoří firmy jako Adidas, Mall, Avon, Bosch, TEDx, Fruitisimo, Gorenje nebo třeba Rockaway. Někomu by to stouplo do hlavy, ale ten někdo určitě není Peťa.
Průřez Peťovou tvorbou. Slovy klasika: “Hůůůstýýý!”
Věřím, že to pro vás bude zajímavé a přeju vám příjemné počtení.
P.S. Peťa je Slovák, ale protože jsme rozhovor nahrávali osobně a já ho pak přepisoval, je všechno česky. Ani si nechci představit tu bídu, kterou bych od bratov Slovákov dostal, kdybych se to pokoušel psát po slovensky!
Peťo, vzpomeneš si, proč jsi vlastně jako děcko začal fotit?
Takovouhle otázku jsem ještě nikdy od nikoho nedostal, super! No, začal jsem fotit asi v sedmi letech. Co si pamatuju, hrozně mě bavilo, když jsem zhmotnil to, co bylo kolem mě. V té vteřině, v tom momentu. V reálu to člověk třeba prožívá jen chviličku, ale díky fotce to můžeš zachytit trvale. A díky tomu i znovu odvyprávět určitý příběh. V té jedné fotce.
Počkej, to mi ale přijde jako dost “dospěláckej důvod” na to, že ti bylo sedm let…?
Jasné, to jsem trochu skočil. V těch sedmi letech jsem vnímal spíš jen ten vizuál před sebou, fotil jsem všechno, co jsem mohl. Třeba závěs doma. 😀
Ale dnes mi na fotce přijde úžasné, že můžeš dokumentovat život a dávat trvalou podobu i prchavým okamžikům. (Autorova vsuvka – Když mi tohle Peter řekl, vzpomněl jsem si na písničku Zeit od Rammsteinů, která pojednává mj. o tom, jak čas rychle letí a bylo by fajn ho někdy zastavit).
Na focení mě láká i všechno s tím spojené. Nejde jen o psychologii, ale i to prostorovou představivost, vizuální cítění, samotné krásno, dobro ale i vypulírovanost a mnoho jiného. Třeba to, že pro správné zachycení člověka na fotce ho musíš opravdu vnímat. Musíš mít určitou dávku empatie, abys s ním uměl pracovat a podařilo se ti ho zachytit takového, jaký skutečně je. A z fotky je hrozně poznat, jestli jsou výrazy a pózy autentické nebo jen hrané.
Ukázka firemní profilové fotografie od Petra – Karolína Brennerová, Digital Economy .Network
To asi platí hlavně u portrétových fotografií, že? Co když ale fotíš jiný typ fotek?
Jasně, třeba na akcích nemáš úplně možnost si ty lidi nasměrovat podle libosti. To je úplně jiný typ fotky. Ale to mě na tom právě baví, že si jako fotograf můžu vyzkoušet i odlišný styl focení. Když fotím různé události, tak jsou momenty, kdy se snažím být neviditelný, ale pak jsou chvíle, kdy jsem záměrně vidět.
Proč jsi někdy vidět záměrně?
Třeba když na takové akci potřebuju od někoho konkrétní výraz, nejčastěji úsměv. S takový člověkem navážu oční kontakt a usměju se nebo ho pozdravím kývnutím hlavou. Obě věci lidem často vykouzlí na tváři úsměv, CVAK a je z toho krásná fotka. A to „v přirozeném prostředí“ akce a přesně v kompozici, kterou jsem si vybral.
To už ale trošku předbíháme. Jak dlouho tedy už fotíš?
Fakt už od těch sedmi let, ale to bych vlastně ještě nenazýval focením 😀 Je sice pravda, že mě maminka tehdy chválila, ale znáš to, maminky. 😀
Velký moment přišel někdy ve 13 letech, kdy se na jednu z mých fotek zadíval táta a poprvé řekl, že se mu fakt líbí. a Táta nerozdává komplimenty jenom tak.
Co na té fotce bylo?
Taková kompozice chilli papriček v malilinkatém košíčku na kuchyňském stole. Hezky jsem si je naaranžoval a vizuálně to hrálo.
Jak to bylo s focením dál?
V 16 jsem dostal první zrcadlovku a začal fotit „pro sebe“. První půl rok byly ty výsledky fakt nedobré. Fotil jsem úplně všechno a často úplně blbě.
Dál jsem to ale studoval, zkoušel, experimentoval, inspiroval se a ono se to postupně zlepšovalo. Začal jsem chápat základní principy a fotky začaly vypadat k světu. Nepřestával jsem a učil se dál. Nikdo na mě netlačil, na vše jsem si postupně přicházel sám a tím mě to furt bavilo. O nic mi nešlo a já se věnoval tomu, co jsem přirozeně cítil jako zajímavé a v čem se chci zlepšovat.
Vzpomeneš si na první fotící džob?
No jasné! Za 20 € jsem měl nafotit párty v Bratislavě. Našel jsem to přes webové stránky Booom, kde byly fotky z různých akcí. Tak jsem jim prostě napsal a oni že mě vyzkouší. Pak jsem pro ně chvíli fotil a byla to fajn jízda.
O to víc, že asi jenom na jedné takové akci jsem skončil střízlivý. To ještě šlo pít a ráno normálně vstát do školy. 😀
To mi povídej, když jdu dneska do postele třeba minutu po půlnoci, jsem na druhej den rozlámanej jak Frodo po cestě na Horu osudu. 😀 Umíš dneska říct, kde jsi měl v těch začátcích největší rezervy?
Určitě v kompozici.
Investorský summit v Ostravě – ROCKAWAY VENTURES FUND
Vysvětlíš mi jako laikovi, proč je kompozice důležitá?
Kompozice je rozmístění předmětů na fotografii. Ty jako fotograf nefotíš třeba jen toho člověka, ale na té fotce jde vidět každý jeden pixel. A podle mě musí mít každá součást té fotky nějaký smysl. Fotka může mít hodně moc detailů. Proto dnes svoje fotky rád tisknu, protože tam ty zamýšlené detaily jsou hezky vidět.
S tím souvisí i výběr fotek. Když cítím, že mám tu kompozici perfektní, ale pak při postprodukci zjistím, že se mi tam vzadu někdo důkladně šťourá v nose, tak tu fotku prostě nepoužiju.
A nejde taková věc odstranit třeba ve Photostopu?
Jde, ale já to nedělám. Mám takové pravidlo, že na fotkách takhle upravuju jen věci, které v daný čas na daném místě prostě nejdou ovlivnit.
Dám ti jednoduchý příklad. Když někde fotím nádhernou přírodu, přes kterou vedou dráty vysokého napětí, tak je prostě smáznu, protože by to s nimi nevypadalo zdaleka tak hezky. Nebo když má někdo pupínek. To, že ti vyraší na pár dní pupínek neznamená, že ho musíš mít na portrétovce dalších několik let.
Ok, zpět na práh dospělosti. Někdy tam si asi začali lidi víc všímat, že fotíš. Chtěli po tobě třeba kámoši nebo spolužáci fotky?
Všímat si začali, ale spíš jen tím, že se to o mě rozkřiklo. Já jsem v té době nedával prakticky nic veřejně a vlastně dodnes mám 99 % svých fotek v šuplíku. Začalo to řekl bych klasicky. Jako první mě takhle poprosila spolužačka, kterou jsem cvaknul v parku vedle školy. A asi to dopadlo dobře, protože jsem jí o deset let později fotil i svatbu. 🙂
Peťou zmiňovaná fotka ze svatby kamarádky Sašky. Peťo mi pak řekl, že Saška už stihla i rozvod, ale ten už jim prý nefotil (a pak že fotografové nemají smysl pro humor!)
Pomalu jsi tedy začal fotit lidi, kteří tě o to poprosili, a taky už za peníze první akce. O to větší tlak asi byl na kvalitu fotek, takže se musím zeptat: Jak vlastně fotograf pozná, že je fotka dobrá a „může ven“?
Hm, to je dobrá otázka. Když jsem začínal s těmi akcemi, tak jsem třeba úpravy moc neřešil. V noci to nafotíš a klidně ještě ve dvě nebo i ve čtyři ráno jsem sedal ke kompu a ty fotky lehce upravil a rovnou chystal na vydání. Aby se lidi mohli hned ráno, až se proberou, stydět nebo bavit nad tím, jak to tam vypadalo. 😀
I při takhle rychloobrátkové fotografii jsem se ale maximálně snažil řešit kvalitu. Vždy jsem si důkladně obhlédnul ten klub, zmapoval si světla a snažil se správně skládat i ty kompozice.
Pak se mi celkem pravidelně stávalo, že se jsem lidem ukázal jejich právě vyfocenou fotku a jim se tak líbila, že mě na něco pozvali. I to byl ten důvod, proč jsem před chvílí říkal, že jsem na nočních foceních úplně abstinoval snad jenom jednou. 🙂 Ale fakt jsem si to užíval.
Ale zpátky ke tvojí otázce. Přesně v té době jsem to začal hodně řešit. Procházel jsem si denně stovky a tisíce fotek z celého světa od všemožných fotografů a tím jsem si tvořil nějaký svůj vkus, styl, vnímání fotky jako celku… byly to denně určitě tisíc až dva tisíce fotek, tak strašně mě to bavilo.
A občas to bylo i vtipný.
Kdy třeba?
Třeba když jsem studoval jednu fotku, ve které jsem řešil kompozici a složení barev. Čučel jsem na monitor úplně zblízka a byl do toho tak zažraný, že jsem si až za chvilku všimnul, že za mnou stojí mamka a pozoruje mě, že takhle civím na ženský akt. 😀 Ale celá ta fotka byla skvělá, od kompozice přes barvy až po samotnou modelku. Fascinovalo mě to.
No a pak přišlo to legendární rozhodnutí jít studovat do Zlína marketingové komunikace na FMK, což?
Hej hej! Vždycky mě bavila komunikace a měl jsem pár pracovních zkušeností s osobním prodejem, tak to bylo celkem logické. Marketing mě fascinoval, protože ti umožní dostat k lidem určité sdělení, které je může pozitivně ovlivnit. A o to se vlastně snažím i s fotkou, abych vždycky odevzdal dobrou práci a dělal na tom, co mi přijde dobré a smysluplné.
No a asi jsem už tehdy tušil, že právě FMK mi v tom může pomoct. Umět se trochu víc prodat, sám sebe, svoji práci, myšlenky, schopnosti… a přitom ten Zlín byla úplná náhoda!
Eventy fotí Peťa hodně rád. Tady je TEDx ve Zlíně – konference o velkých myšlenkách
Jak to?
Nooo můj brácha jednou potkal sousedku ve výtahu a ta mu začala básnit o tom, že do Zlína chodí na marketing jenom ty nejtalentovanější a nejlepší.
A ty sis řekl: „Jo! To jsem přesně já!“
(Smích) Neee, počkej! Já jsem to vzal jako obrovskou výzvu! Mám rád vysoké cíle, takže jsem si tohle vzal do hlavy a chtěl jsem tam.
A nevzali mě.
Ovšem pozor! Tím, že jsem v té době už fotil různé akce, třeba pro Red Bull, tak jsem si řekl, že se tak snadno nevzdám. Vzal jsem tyhle a ještě i jiné fotky a poslal to s dopisem na fakultu ve smyslu, že jsem sice skončil o pár bodů „pod čarou“, ale rád bych se přihlásil jako “náhradník” a že věřím tomu, že propojení mojí vášně fotit s chutí učit se marketing bude parádička.
Je to napínavý!
No a jednoho krásné dne, kdy jsem se vracel z komparzu-
Z komparzu?
Jo, v Bratislavě jsem hrál v reklamě týpka, který na kole skáče z obrubníku. 😀 Takže jsem došel z toho natáčení, sednul jsem doma k e-mailu a najednou koukám: “Jste přijatý, gratulujeme!” Málem mi z ruky vypadnul hambáč, který jsem zrovna žvýkal. Byl to mega nejlepší pocit na světě, byl jsem taaak happy!
To je ta reklama! Peťa je tam na konci v pozadí asi na 2 vteřiny, ale je!. 😀
A tak začala tvoje zlínská jízda.
Přesně, tam už to šlo hodně rychle. Někde jsem se někomu zmínil, že fotím a vlastně ani nevím jak, ale hrozně rychle jsem se zapsal jako fotograf a fotil jsem fakt všechno možné. Po prvním roce na FMK jsem kouknul do složky “Škola” a zjistil, že tam mám 100 složek. To vychází v podstatě na tři focení týdně. Vůbec jsem nechápal, že jsem toho nacvakal tolik 😀
Zatím nejčastější odměnou byly věci jako pivko, kafe nebo baterky do blesku, ještě jsem si tím nevydělával.
Cos ten první rok fotil nejčastěji?
Párty, samozřejmě 😀 Ale taky různé konference, plakáty, prostory, události…a to třeba jak pro Studentskou Unii, tak i přímo pro Univerzitu Tomáše Bati. Taky jsem udělal hodně profilovek. Jo a hodně do školních projektů, třeba Miss Academia, Majáles nebo Busfest.
No a takhle to šlo vlastně celé bakalářské studium. Už ti fakt nespočítám, kolik jsem toho fotil, ale lidi si mě s tím už úplně spojili.
Pak jsem si dal chvíli odskok do Bratislavy k jednomu projektu, ale tam jsem zjistil, že chci dělat fotku. Prostě se naplno věnovat tomu, co mě bavilo od malička a zkusit se tím živit. A hlavně jsem si tehdy uvědomil jednu zásadní věc.
Jakou?
Že focení se mnou bylo vždycky. Při těch nejhezčích chvílích, ale i při těch nejtěžších… a když jsem se třeba potřeboval s něčím vyrovnat, vzal jsem foťák, vyrazil do města a fotil a fotil a fotil. Ty fotky nejspíš nikdo neuvidí, ale hrozně mi to pomohlo… taková terapie.
Zkrátka, fotka při mě vždycky stála.
Peťova dosud nezveřejněná fotka z osobní tvorby. Foceno v Londýně.
Jaké byly tvoje první kroky?
Vyrazil jsem do Prahy. Ono v Česku kam jinam. Nejvíc firem, největší možnosti, nejvíc známých. Spousta lidí se ze Zlína přesunula právě tam, do agentur, do firem, nebo si založili vlastní a už tehdy jsem získal pár klientů, které mám dodnes. A fakt „jenom“ tím, že jsme si rozuměli už na té škole a jim se líbilo, co dělám a jak pracuju.
Jak bys sám popsal svůj styl práce?
Počkej, chvilku se zamyslím… určitě se vždycky snažím být maximálně disciplinovaný. To je hrozně důležité asi u všech profesí a u těch kreativních podle mě taky. Zvlášť u firemních klientů si musíš dávat opravdu extra záležet na tom, aby ta spolupráce probíhala podle domluvy, na čas a v požadované kvalitě.
A zjistil jsem zajímavou věc, hlavně při studiu FMK. Tím, že jsem tam odfotil fakt stovky focení od akcí přes portrétovky až po kampaně, tak jsem získal důvěru ve vlastní schopnosti. To přišlo až s těmi zkušenostmi, ale dnes díky tomu nemám třeba obavu, že něco nezvládnu nafotit. Vždycky se na všechno maximálně připravím, ale nestrachuju se o výsledek. Udělám v přípravě a samotném focení maximum a to mi dává jistotu, že to bude fajn.
No a taky mám obecně rád lidi a příběhy, myslím si, že jsem empatický, což zase oceňují třeba lidé, kteří nejsou zvyklí se fotit. Umím je uklidnit, někdy rozesmát, nachystat příjemnou atmosféru.
Taky nemám problém za focením jet nebo letět. A mám svoje standardy kvality, na kterých se snažím neustále pracovat a posouvat je výš.
Takže roce 2015 jsi naplno odstartoval svoji kariéru fotografa?
Přesně tak. Začal jsem si nabírat zakázky a začalo mě to živit. A to nejdůležitější, nepřestalo mě to bavit. 🙂
Vánoční firemní focení v Rockaway. Povšimněte si bambilionu póz a výrazů, které se Peťovi podařilo zachytit. Jo a už se taky těšíte na Vánoce? 🙂
Co dnes fotíš nejvíc?
Nejvíc asi firemní fotky, třeba portrétovky na weby nebo firemní akce. Taky lifestylové focení nebo i na oficiálních státních místech.
To poslední mě zaujalo. O co třeba šlo?
Naposledy o večerní akci na české ambasádě v Paříži. Úžasné místo!
Velvyslanec Michel Fleischmann na večerní recepci ambasády ČR pro největší blockchainový fond v EU.
Wow, jak ses k takové zakázce dostal?
Přes jednoho stálého klienta, letos jsem fotil dvě jeho akci v Londýně. Pro jiné jsem už fotil třeba i v Německu, Rakousku, Slovensku, Maďarsku, ale i v Nepálu nebo na Srí Lance. A fotil jsem i v impozantním Španělském sále na Pražském hradě.
Španělský sál na Pražském hradě. “Byla pro mě čest tam fotit,” říká k tomu Peter
A kdes třeba zatím moc nefotil?
Láká mě Polsko! Hrozně se mi líbí ta země i lidi, ale zatím jsem neměl příležitost tam fotit pro nějakou firmu. Takže pokud tohle čtete a potřebujete focení na polském trhu, určitě mi dejte vědět. 🙂
Řekl by sis před těmi sedmi lety, že se to tak rozjede?
Doufal jsem, ale určitě neřekl! Pro mě je to jedno velké dobrodružství a jsem za to neskutečně vděčný. Hrozně mě baví fotit další události, nové kampaně, členy týmů… není to rutina, poznávám nové lidi a stále si tak brousím to řemeslo. A vím, že mě to nikdy ani bavit nepřestane. Určitě chci fotit až do konce života.
Zmínil jsi profilovky. Jak přistupuješ k nim?
Ty jsou moje oblíbené! Tím spíš, že pro spoustu lidí je nepřirozené se fotit a vídat na fotkách, takže já mám za úkol jim ukázat, že to vlastně může být i zábava.
U portrétovek je nejdůležitější, aby tam ten člověk byl sám sebou. Nikdy nikoho nestavím do pozic, které mu nejsou vlastní, protože by to bylo vidět. Já ty lidi musím navést tak, aby to byli opravdu oni a byli autentičtí.
A je to důležité nejenom v rámci komunikace navenek, ale i dovnitř firmy. Když třeba fotím pro skupinu firem, tak se lidi třeba i několik měsíců vůbec nepotkají osobně, protože mají pobočky v jiném městě nebo i zemi. A třeba právě díky portrétové fotografii v e-mailovém podpisu mohou trochu líp poznat nové kolegy.
A na mně je, aby se při focení cítili v pohodě, byli s výsledkem maximálně spokojení a líbili se sami sobě. Takže jim třeba trochu srovnám ruce nebo poradím, ať narovnají záda. I maličkosti dělají ve výsledku dost a nejvíc mě pak potěší, když mi někteří řeknou, že jsou překvapení, jak to focení bylo v pohodě a že se jim výsledek líbí.
Ukázka z focení profilových fotek pro Rockaway – Lea Skálová
A taky je předpokládám potěší, když jim pak fotku třeba pochválí ještě někdo další?
To určitě. Třeba v Rockaway mi pak říkali, že se jim po nafocení portrétovek dařilo sjednávat víc obchodních schůzek, a to přidali jen ty fotky do e-mailů nebo prezentací. Když ten člověk vidí toho druhého alespoň takhle na fotce, může to na něj dobře zapůsobit a o to raději se pak potkají v reálu. Uvidí, že to je reálný člověk a pokud je ta fotka přívětivá, o což se vždycky snažím, tím spíš zapůsobí dobře.
Musím říct, že bych si s tebou mohl povídat ještě mnohem dýl, ale to už by se čtenáři dorolovali asi k zemskému jádru. 😀 Takže moc díky za zajímavý rozhovor a mám zapeklitou otázku na závěr: Co vidíš jako svoji největší přidanou hodnotu?
Fůůůha! Počkej, zase se zamyslím… radost ze života, naladění na klienta a jeho potřeby, optimismus a přátelskost. To všechno doufám, že umím dostat do svých fotek a takhle mě to baví.
Taky díky za rozhovor!
A Pokud byste rádi viděli z mého portfolia víc, mrkněte na můj web – www.varga.photo
Peťo: “Nepál, Region Annapurna – tenhle moment trval zhruba dvě vteřiny, než horu pohltily z obou stran mraky, ve kterých jsme potom plavali až do výšky 4200 mnm.”
